Účast na jeho utrpení

Ašer Intrater

Hluboce důvěrný vztah vzniká někdy jen na základě společného utrpení. Týká se to „Bohu milého“ utrpení. Je to jiný případ než trápení, kdy člověk sklízí následky nesprávného jednání. Hovořím zde o utrpení, jehož zdrojem je zlo ve světě útočící na nevinného - v nejvyšším smyslu pak jde o utrpení lidí pronásledovaných pro službu Pánu. Nazývá se „účastí na jeho utrpení”. Filipským 3:10 – abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Verš popisuje tři oblasti připodobnění se Ješuovu obrazu. V první oblasti jde o poznání Ješuy samotného, ve druhé oblasti jde o poznání dynamické moci, která jej vzkřísila z mrtvých, a třetí oblast znamená poznat, co to je mít podíl na jeho utrpení.

• Účast vyjadřuje slovo koinonia.

• Utrpení vyjadřuje slovo pathema, jehož kořen je ve slovech pašije, patos nebo sympatie.

• Výrazem pro připodobnění se něčímu obrazu je syg-morfos [u a y se v řečtině vyjadřuje týmž písmenem]. Morfé znamená podobu. „Syg“ či „sym“ znamená společně, spolu, jako ve slovech sympatie, symfonie, synergie, synchronizovat atd.

Ješua trpěl jako spravedlivý člověk ve zlém světě a my jsme povoláni jej následovat. Zažít utrpení podobné tomu jeho je tudíž významným aspektem víry. Utrpení se všichni hrozíme. Samo utrpení není – tedy samo o sobě – NIC dobrého. Trpí-li však někdo ve smyslu milém Bohu, rodí se důvěrný citový duchovní vztah s Ješuou: Ješua trpěl a vy na tom, co prožil, máte účast. A tento společně sdílený zážitek má svou krásu. Důvěrný vztah v utrpení je drahocenný a stojí za tu zaplacenou cenu. K zážitku sdíleného utrpení nedochází jen ve vztahu s Ješuou, nýbrž také ve vztahu s jinými, kteří trpěli podobně. Takovou osobu Jan nazývá „spoluúčastníkem soužení”. Zjevení 1,9 – Český studijní překlad: Já Jan, váš bratr a spoluúčastník soužení. Toto společenství v utrpení nás činí podobnějšími Ješuovi. Přináší nám i zkušenost s tímto společenstvím v utrpení, z něhož se rodí jednota.

• Spoluúčastník se vyjadřuje slovem syg-koinonos, v němž je slovo vyjadřující účast, které je ale ještě zvýrazněno přidáním „syg” jako výše v syg-morfos.

• Pro soužení se (v celé Nové smlouvě) užívá slova thlipsis. Ješua nám řekl, ať se vzchopíme, i když na tomto světě budeme mít soužení (Jan 16:33). Nemodlil se, aby nás Bůh vzal ze světa, nýbrž aby nás v něm ochraňoval (Jan 17:15).

Nedávno jsem měl jeden zážitek s milým přítelem. (Podrobností není s ohledem na jeho bezpečí a totožnost třeba.) Je to významný vedoucí a pro svou víru vytrpěl mnoho pronásledování. Měli jsme před nedávnem možnost setkat se na tajném místě – právě tehdy mu hrozilo bezprostřední nebezpečí. Šel jsem za ním, abych ho přátelsky objal a povzbudil. Sám jsem prožíval bolest z několika těžkých zážitků a duchem jsem byl hluboce na dně. Nikomu jsem to nebyl schopen vysvětlit, slova na to nestačila. Už jen to, že jsem to musel snášet, ve mně ve skutečnosti vyvolávalo pocit osamělosti. Říkal jsem si: „On jistě zakusil totéž, co právě prožívám já, a v ještě horším vydání.“ A obejmout ho jsem toužil i proto, abych se aspoň trochu dotkl bolavého místa, které nás spojuje. Jakmile jsem ho objal, stalo se něco zvláštního. Vnímal jsem, že z jeho srdce vychází cosi, co se dotklo bolavého místa v mém srdci. Nadpřirozenou cestou došlo k uzdravení; cítil jsem, že bolest odchází. Byl to krátký, avšak hluboký okamžik. Bolestné místo zakusilo dotek, styk s místem bolesti toho druhého. Došlo ke spojení v duchu, ke zmocnění, k jednotě, k „syg-koinonii“, k uzdravení. Cestou domů jsem musel přemýšlet o tom, co říká Izajáš 53:5 (Bible 21) – byli jsme uzdraveni jeho ranami!

Hebrejsky: בחבורתו נרפא לנו vachavúrátó nirfá lánú Rány, které utržil Ješua, uzdravily naše rány – jež by nemohly být uzdraveny, nebýt jeho ochoty přijmout rány z lásky k nám. Jeho zraněné místo se dotýká našeho zraněného místa a uzdravuje nás. [Výraz užitý u Izajáše 53 je dost ojedinělý a poněkud záhadný. V písmeni „bet“ (viz výše - třetí zprava v hebrejském textu) ve slově „chabúrá“ označujícím ránu chybí tečka zvaná dageš, s níž by se slovo četlo právě chabúrá – rána. Bez té tečky se slovo čte chavúrá a znamená „společenství“. V textu je slovní hříčka tvořená slovy chabúrá a chavúrá. Jsme uzdraveni jeho ranami a společenstvím s ním. Společenství a zranění od sebe dělí jen bodová vzdálenost.] Všimněme si významu „vštípení, naroubování“ v podobenství o olivovníku v listě Římanům 11:17-24. Podobenství líčí spojení Žida a pohana, společně vštípených do jednoho olivovníku. Jsme ratolesti naroubované na strom víry. Má-li být ratolest vštípena, je nutno ji uříznout. Její vnitřek je tak obnažen a lze ji připojit ke stromu právě tak obnaženému. Část kůry musí pryč. Dokud tam je, nelze dvě větve naroubováním spojit. Naše otevřené a zranitelné místo je podle podobenství právě tam, kde může dojít k našemu spojení. Cenou za sjednocení je obnažení a vzájemný dotyk v bolestném bodě. Díky naroubování okoušíme tučnost (bohatství) kořene, která přitéká v míze (Římanům 11:17). Míza neproudí mimo kůru, nýbrž protéká jemnějším, křehčím, vlhkým vnitřkem dřeva. Díky spojení můžeme též od sebe navzájem přijímat požehnání. Dochází k vzájemné výměně proudu života. Je to podobné takzvané „obřízce srdce“ - Římanům 2:29, Koloským 2:11, Jeremjáš 4:4, Deuteronomium 10:16, 30:6. Ve víře otevíráme své srdce Bohu a jeden druhému. Aby se srdce otevřelo, musí být obřezáno. Tělesná obřízka se provádí ostrým skalpelem, kdežto obřízka srdce oním kopím, které na kříži proklálo Ježíši bok (Jan 19:34, Zacharjáš 12:10). Jeho ukřižování je řeznou ranou obřízky našeho srdce. To je tajemství kříže a naší účasti na jeho utrpení.