Až se spojí hlasy polnic

Tikkun Global

Jeruzalém, Izrael

Když se počátkem tohoto týdne v Den obětí války Státem Izrael rozezněly sirény, vše se zastavilo.  Auta sjela ke krajnici, lidé zticha stanuli na místě a vzduch ztěžkl vzpomínkou. Moje malé holčičky - šestiletá a ta druhá, teprve osmnáctiměsíční – u nás doma se zaposlouchaly, s v jejich očích jsem zahlédl strach. Myslely, že je to poplach. Nedokázaly v tom okamžiku rozpoznat rozdíl.

Nemohl jsem to zahnat z mysli. Zase mi to připomnělo polnici v Písmu – nejen jako zvuk, nýbrž jako jazyk. V Numeri 10 stanovil Bůh její účel: „Zhotov si dvě stříbrné trubky. … Budou ti sloužit k svolávání pospolitosti a k povelu, že tábory mají táhnout dál“ (Numeri 10:2). Písmo ukazuje, že polnice byly víceúčelové – svolávaly lid a ve chvílích, kdy bylo třeba reagovat, mu udávaly směr.

Ješua píše o dni, kdy polnice zazní znovu – ne jen pro Izrael na poušti, nýbrž pro celý svět: „A pošle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené ze čtyř větrů...“ (Matouš 24:31, Český studijní překlad). To je hlas svolávající – jasné a neklamné pozvání: „Shromážděte se!“ Tento typ zvuku židovská tradice často označuje slovem tekija – dlouhé, táhlé zatroubení, které přináší svornost a jednotu.

Písmo též výslovně říká, že v dobách války polnice oznamovala poplach: „Až potom ve své zemi vytáhnete do boje proti protivníku, který vás bude sužovat, a trubkami budete ryčně troubit…“ (Numeri 10:9). To není zvuk, který svolává, nýbrž který vyřaduje reakci. Táž myšlenka má odezvu u proroků: „Trubte na polnici na Sijónu, křičte na poplach na mé svaté hoře, ať se třesou všichni obyvatelé země...“ (Jóel 2:1). Tento druh – naléhavý signál – spojuje židovská tradice s prudkým a přerušovaným poplachem zvaným terua.

O tomto zvuku všemožně platí, že s ním žijeme my. Když se rozezní sirény po celém Izraeli – ať jde o útoky z  Gazy, Libanonu nebo Íránu – není čas na nějaké vysvětlování. Rodiny prchají do krytů, svolávají se děti a vše se zastaví. Už ten zvuk sám je naléhavý. Vyžaduje reakci, a sám je odrazem naléhavosti – jsou to moderní poplašné sirény, kde zvuk stoupá a klesá v opakujících se vlnách, podle vzoru „nahoru a dolů“, který je silným ohlasem teruy.

A pak existuje jiný typ zvuku, takový, který Písmo neoznačuje jako zvláštní funkci polnice, ale který zde v Izraeli známe do hloubky [nebo velice dobře] . O Pamětním dni holokaustu a v den vzpomínky na padlé izraelské vojáky (Jom ha-zikaron) plní sirény naši zemi svým zvukem znovu; tentokrát však nikdo neutíká. Vše se utiší, Je to hlas zvoucí ke vzpomínce, který probouzí zármutek a národ při něm truchlí. Písmo ukazuje, že takové truchlení bude součástí závěrečného okamžiku: „Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného...“ (Zacharjáš 12:10). Podle židovské tradice se tento druh lámaných tónů často odráží v „ševarim“ jednom  ze tří typů troubení na šofar (beraní roh) během židovského svátku Roš hašana (Nový rok; vysvětlení o ševarim je doplněno podle AI). Je to řada vzdechům podobných zvuků odrážejících nářek srdce.

Co nám z toho začíná vyplývat? Nejen různé typy zvuků, nýbrž i různé skutečnosti – hlas, který svolává, hlas, který vyžaduje reakci, a okamžik, který láme srdce. A Bible ukazuje ke dni, kdy už ty zvuky nebudou přicházet odděleně. Až se vrátí Ješua, zazní polnice a vše se stane naráz. Jeho lid bude shromážděn, národy se zatřesou a srdce se otevřou jako nikdy předtím. Ten zvuk nebude potřebovat výklad. Bude dokonalý.

Co dnes zažíváme útržkovitě – chvíle varování, chvíle vzpomínek a chvíle procitnutí – se spojí v jedinou převálcovávající skutečnost. Jeden zvuk. A to nás přivede opět k sobě, neboť až ten okamžik  přijde, zazní všechny tři naráz. Někteří zaslechnou zvuk a poprvé si uvědomí závažnost zjeveného, což jim zlomí srdce. Jiní v něm zaslechnou poplach a zděšeni a vyplašeni zareagují na to, co se kolem nich bude dít. Další však v tom zvuku poznají hlas Páně a shromáždí se k němu – ne proto, že by byl pro ně čímsi novým, nýbrž protože již znají jeho hlas.

Nenaskýtá se tedy jen otázka, co se tehdy stane, nýbrž která skupina vstoupí. Budeme mezi těmi, ng kteří se teprve tehdy probudí, mezi těmi, kteří zareagují strachem – nebo mezi těmi, kteří už jsou vzhůru a poznají jej po hlase, až zavolá?

Nyní je načase se rozhodnout – a stát se těmi, kteří jeho hlas znají, mají v něm útočiště a až zavolá, budou připraveni.