Tikkun Global
Jerusalem, Israel
V první a druhé části jsme tento kořen, o němž Pavel hovoří v 11. kapitole listu Římanům, definovali. Pravděpodobně jste postřehli, že tato definice je kombinací třetí a čtvrté z definic stanovených v dějinách církve (viz konec první části). Jak to ale, že tím kořenem není sám Ješua? Jistěže, ten je zdrojem a základem všeho, on je ten, skrze nějž a pro nějž bylo vše stvořeno! (Ko 1:16) O to však v 11. kapitole listu Římanům nejde; a 18. verš jasně říká, že tématem je tu správný vztah mezi různými skupinami v Mesiášově těle, nikoli identita či božství Ješuy.
Aplikace pro dnešek
Važte si svých kořenů! Mějte úctu k těm, kteří vás předešli a přinesli vám evangelium!
Na mnoha místech nás Bible učí mít v úctě ty, kteří nás předešli ve víře, kteří stáli na straně pravdy a pro její dosvědčování trpěli. List Židům 11 mluví – počínaje spravedlivým Ábelem – o „oblaku světců“: uvádí dlouhý seznam starozákonních „svatých“, z jejichž svědectví a památky se máme s úctou učit. Desatero přikázání hovoří o důležitosti úcty k naší matce a otci. V listě Římanům 11 se však Pavel vyjadřuje konkrétněji: římské křesťany zde upozornil, aby měli úctu k Židům, které mají mezi sebou, jako k zástupcům jeruzalémského sboru a prvních apoštolů, díky nimž se jim dostalo křesťanské víry, a jako k představitelům biblických dějin Izraele.
Kdyby ale žil Pavel dnes, psal by totéž? Po dlouhé přestávce, která trvala asi 1600 let, je tu opět rozpoznatelný „ostatek“ těla Kristova. Podle metafory s olivovníkem použité v Ř 11 jsou tu (a přibývá jich!) židovské větve, které byly z milosti „opět naroubovány“ na svůj vlastní olivovník (11:23). Ba co víc, mnozí z nás žijí v obnoveném, nezávislém národním státě zvaném „Izrael“, v zemi zaslíbené našim biblickým praotcům, a tím reprezentují splnění mnoha biblických proroctví. Sdílíme však svou úzkou sounáležitost s kořenem tak jako ony židovské „větve“ v prvním století? „Zvoní“ apoštolovo varování dnes stejně jako tehdy? Ano i ne…
Nejprve to „ano“: v závěru vyučování Římanům 11 sděluje apoštol o tělesných následovnících praotců (Abrahama, Izáka a Jákoba atd.): Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná (v. 29). My židovské větve jsme stále těmi potomky – takže každý neodvolatelný dar a povolání, vše, co lze počítat ke kořenům a co představovala identita židovských věřících prvního století, je stále něčím, k čemu se mohou mesiánští židé dnes hlásit. Svými těly, svou zemí Izrael i plností víry v Mesiáše reprezentujeme pokračování a blízkost celé škály biblických zaslíbení a smluv.
Je tu však i „ne“ – totiž situace, která je velice odlišná od prvního století, ba je jejím pravým opakem. Tehdy Pavel varoval křesťany z pohanů: „Nezapomínejte, co dlužíte Židům a jeruzalémské církvi – že jste evangelium dostali od nich!“ Avšak po několik pokolení mesiánského probuzení mezi Židy se velké většině židovských věřících dostávalo lásky, svědectví, výchovy k učednictví, výcviku atd. od křesťanů z pohanských národů a od jejich sborů. Mohli bychom říci: Před dvěma tisíci lety zplodil Izrael církev, ale dnes přivádí církev na svět obnovený Izrael!
Věřím, že kdyby psal apoštol dnes, možná by varoval před jistým druhem povýšenosti nás, mesiánské židy: totiž před povýšeným hlásáním: „To my jsme ty přirozené, původní větve, máme nejblíže ke kořeni; i když jsem uvěřil v křesťanském prostředí, teď tomu rozumím lépe, teď mohu nacházet svou identitu mesiánského žida, aniž bych se odvolával na církev!“ Říkám to proto, že se mezi některými mesiánskými židy vynořuje velmi reálný sklon izolovat se od jakéhokoli sebeztotožnění s „křesťanstvím“ nebo „církví“; někteří dokonce mluví o „dvojí ekklésiologii“, jako kdyby existovaly dva olivovníky, či dvě zcela odlišné části těla Kristova - jedna židovská a jedna pohanská. Vzhledem k protižidovským postojům a naukám církve v dějinách lze tento sklon pochopit, ba s ním sympatizovat. Musíme se však stavět proti jakýmkoli snahám tento postoj legitimizovat či institucionalizovat. Náš Mesiáš, Král a Spasitel je Žid; židovští apoštolové dali vznik prvotní církvi, která je jedním - úplným, organickým - olivovníkem, jenž nadále roste a vyhání větve mezi národy. Při vší naší pevné víře v existenci mesiánsko-židovských sborů věřím, že apoštolovo varování má co říci právě nám: že na nás naléhá, abychom zůstali spojeni a měli úctu k těmto věřícím z pohanů – i k jejich sborům – skrze něž jsme v naší době obdrželi křesťanskou víru v Mesiáše.
Takže my – spojeni jako věřící z Židů i pohanů v Mesiáši – musíme, ať patříme k jedné či ke druhé složce, brát toto varování proti pýše velice vážně! Římanům 11:11-15 jasně říká, že naše obnova, která z nás vytváří ten olivovník, je obdobou vzkříšení z mrtvých (v. 15) a že se má stát velkým požehnáním, které přinese bohatství evangelia a smíření všem národům!
