Dvojí Jonášovo proroctví

Jonáš pronesl dvě významná proroctví. První zaznamenává 2. Královská 14:25 – o rozšíření hranic Izraele. Toto proroctví bylo o vítězství a moci. Pro tento druh proroctví měl Jonáš, jak se zdá, značnou motivaci.

Druhé, které zaznamenává kniha Jonáš, mělo vést k pokání a probuzení asyrský, tedy pohanský národ, často považovaný za nepřátele Izraele. Toto poselství Jonáš velmi nechtěl přinést; intuitivně se mu bránil, protože se protivilo jeho motivaci a zaměření. Řekl Hospodinu „ne“.

Svůj odpor k tomuto poselství byl nucen překonat. Když se mu to (s pomocí velké ryby) podařilo, proroctví přineslo velké probuzení do celého národa. Poselství o pokání se zakládalo na jeho osobním svědectví o prožitém zázraku „smrti a vzkříšení“; mělo tedy podobu předevangelijního poselství. Jonáš se stal předobrazem Ješuy (Matouš 12:40).

Uvěřil celý národ. Bylo to počáteční stadium budoucí mezinárodní církve z pohanů – předzvěst Pavlova kázání pohanům a zakládání sborů po celém světě.

Mravní reformace v asyrském národě navíc proměnila celou společnost. Stali se nejmocnějším národem na zemi a po celé 8. století před Kristem byli vůdčí silou v dějinách Předního neboli Blízkého východu. Stali se velkou „královskou“ velmocí. 

Pokání, probuzení, svědectví o budoucí smrti a vzkříšení Ješuově, církev z pohanů, autorita království, proměňující zásah do historie … to vše vzešlo z jediného poselství! Obě Jonášova prorocká poselství byla pronesena souběžně. Poselství pro Asýrii však bylo účinnější než to, které zaznělo k Izraeli. Poselství, které vyžadovalo odumření pýchy a ega, přineslo více než kázání o vítězství a moci.

Lidi obvykle více motivuje takový typ kázání, které ladí s naší ideou vítězství; často takové poselství, které vyžaduje zapření vlastního já a vlastních ambicí, bývá pro Boží království větším přínosem. I sám Ješua se musel v Getsemane před ukřižováním modlit: „Ne má vůle, nýbrž tvá…“ Tato sebezapírající naprostá poslušnost nakonec přinesla mnohem více ovoce, než když před ukřižováním uzdravoval nemocné.

V těchto dvou typech proroctví můžeme také vidět dvě souběžné cesty Izraele a církve. V prvním století Ješuovi učedníci toužili po „obnově království pro Izrael“ (Skutky 1:6); Ješua je však poslal „až na sám konec země“ (Skutky 1:8). Možná nechtěli „dát“ království pohanům – stejně jako to nechtěl Jonáš. 

Dnes máme díky Bohu příležitost k obojímu. Sloužíme dvojí obnově – Izraele i církve (Římanům 11).     Jak se přibližujeme k příchodu Mesiášova království na zemi, obě poselství spějí ke svému naplnění.