Mesiášský komplex

Během let pozoruji u významných vedoucích jak v izraelské politice, tak v charismatické církvi podobnou chybu. Nazývám ji „mesiášským komplexem“. Do jisté míry nejde o nic víc než o staré dobré mužské ego. V těchto případech se však k němu druží horlivá snaha prostřednictvím Izraele nebo církve zachránit svět. Vezměte si takového náramně nadaného jedince s obrovským egem, přidejte politickou moc, náboženskou horlivost, Izrael, dobu konce a naléhavou situaci – a šup – máte z toho mesiášský komplex.

Ješua řekl, že největším člověkem, který kdy žil, byl podle přirozeného lidského obdarování a schopností Jan Křtitel. Sám Jan ale pravil:

Jan 3:28.30

Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce.

On musí růst, já však se menšit.

Nedovolil, aby mu velikost jeho poslání stoupla do hlavy. Pospíšil si s napomenutím pro sebe i jiné, že on není Spasitelem. Nebyl to Mesiáš. Lidé povolaní k velkým rolím v Božím království si tedy musí často tuto jednoduchou zásadu připomínat. Ty, kamaráde, nejsi Mesiáš. Nejsi náš Spasitel. Tím je Ješua, a jedině Ješua.

Bez ohledu na to, jak velmi důležité poslání jsme obdrželi, nesmíme se nikdy stát středobodem obrazu. Tím středobodem je Ješua. Není to o mně ani o vás. Je to o něm.

Žasnu, jak nadanými a schopnými muži byli izraelští ministerští předsedové v našem pokolení – jak levicoví, tak pravicoví: Begin, Rabin, Šamir, Peres, Netanjahu, Barak. Netanjahu a Barak byli mladší než ostatní v této skupině. Proto spíše upadali do pokušení vidět sami sebe jako „zachránce“ situace. Postupně se oba odcizili lidem, kteří byli s nimi ve vládě, a dostali se do problémů.

Uvědomíme-li si, že Spasitel je Ješua a my jsme lidské bytosti, které nejednají podle jeho vůle, naši víru musí provázet také pokora. Ne každá situace je ideální a my býváme nuceni přistupovat na dočasné kompromisy. Nemám teď na mysli morální kompromisy. Pokud jde o morálku, musíme v každé době usilovat o absolutní standard. Při jednání s jinými lidmi v rámci spolupráce a týmové práce, kdy to všichni myslí dobře, ale různí se v názorech, však může být kompromis ctností.

Někteří z největších představitelů víry (apoštolové, proroci a evangelisté) v našem pokolení nadělali dost škody a rozkolu, když jádro zdaru Božího království viděli v důležitosti své úlohy. Tím hlavním se stává moje služba. Nejdůležitější ze všeho je moje poslání. Ne, to vůbec nemusí být pravda! Kdybyste byli Ješua, mohlo by tomu tak být. Ten ale zase věděl, jak položit celý svůj život za druhé.

Pohled na úspěch naší služby a důležitost našeho poslání se ve skutečnosti stává satanskou formou pýchy, pokud má přednost před položením našich životů za druhé.

Matouš 16:21-23

Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.

Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“

Ale on se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“

Petr se snažil Ješuu přimět, aby myslel na úspěšnost své služby a na důležitost svého poslání. Ješua mu tento typicky lidský přístup vytkl jako satanský útok. Zbavíte-li se své pýchy, pomůžete tím možná lidem kolem sebe více než uplatňováním svých obdarování a naplněním svého poslání a služby.

Nemáte zapotřebí být Mesiášem. Jednoho už přece máme.