Poznámka vydavatele: Ariel a jeho manželka Vered, která se narodila v Izraeli, vedou pobočku Revive Israel | Tikkun Global v centru Jeruzaléma a jsou staršími sboru Ahavat Ješua (Ješuova láska). Jedinečná je jejich touha po radikálním spojení Židů a národů v Ješuovi. Ať vás potěší Arielův příběh!
Vyrůstal jsem v reformované judaistické rodině v americkém státě Connecticut. Na střední škole jsem vynikal, takže mne přijali na Dukeovu univerzitu, kde jsem započal s inženýrským studiem. Když jsem ale jednou koncem roku 1985 pozdě v noci na svém počítači Apple IIc hloubal nad programováním, zamyslel jsem se: „Nejsem si jist, zda chci všechen svůj čas trávit drcením čísel a kódů. V životě se toho určitě dá prožít víc!“
A právě tehdy jsem začal hledat vyšší smysl života. Získal jsem široký záběr. Časem jsem narazil na kurs „Úvod do asijských náboženství“. Profesor byl oddaným odborníkem na tibetský buddhismus, který vyučoval s nadáním a vášní. To mne chytlo! Čtyři vznešené pravdy promluvily hluboce k mému intelektu a do mého stále beznadějnějšího zápasu o smysl života. Nadšení pro buddhismus mne brzy sblížilo s Japonskem a svůj první ročník studia jsem se rozhodl strávit tam. Japonsky jsem se učil rychle a snadno, skoro jako bych se na ten jazyk spíše rozpomínal, než abych se mu učil poprvé. Ráno a večer jsem meditoval. Mnozí japonští kamarádi byli přesvědčeni, že jsem vtělením nějakého japonského buddhistického mnicha!
Po absolvování Dukeovy univerzity jsem se do Japonska vrátil s úmyslem vyučovat angličtině v odlehlé prefektuře Jamaguči, jenže moje poblázněnost buddhismem začala slábnout a bojoval jsem s ničivým pocitem osamělosti.
Jednou v noci na podzim 1991 jsem stál na kopci poblíž svého japonského domova a hleděl k nebi, ke hvězdám. Byl jsem zoufalý a poprvé v životě jsem se opravdu cíleně modlil: „Bože, nevím, kdo jsi a zda jsi, ale za tím neuvěřitelně krásným vesmírem musí někdo být. Jsem ztracen, zmaten a daleko od domova; kdo jsem, nevím. Pokud jsi skutečný, pomoz mi, prosím!“
O několik měsíců později jsem našel práci v malé tokijské společnosti, v jejímž týmu bylo několik křesťanů. Když zjistili, že jsem Žid, začali mluvit o lidech, místech a událostech v Bibli, protože předpokládali, že budu rozumět, o čem hovoří. Byl jsem na rozpacích z toho, že o svém dědictví vím tak málo. Křesťané začali provokovat tohoto Žida k závisti (Římanům 11:14).
Koupil jsem si anglickou Bibli a začal ji číst od knihy Genesis. Byl jsem velmi překvapen obrovským rozdílem mezi vznešenou logikou biblického vyprávění a spletitými, animistickými bájemi, které jsem studoval předtím – z Indie, Tibetu, z Číny a z Japonska. Víra začala zapouštět kořeny. Vnímal jsem, že studuji skutečné svědectví Stvořitele a Boha mých otců Abrahama, Izáka a Jákoba.
Kolegové mne pozvali do sboru. V suterénním sále, kde se sešli mladí lidé z celého světa, jsem poprvé uslyšel dobrou zprávu o Mesiáši Ješuovi. Rychle jsem se spřátelil s jedním mladým Korejcem. Věděl jsem, jaký útok a krutost Japonců Korejci vytrpěli v první polovině dvacátého století. Když jsem se nového přítele zeptal, jak dokáže žít s Japonci v nelíčeném souladu, řekl mi: „To je prosté: Ješua mi odpustil hříchy a já musím odpustit každému, i Japoncům.“
„Jenže,“ odvětil jsem, „jak to, že jim musíš odpustit? Vždyť jsi za těch hrůz před sedmdesáti lety ani nebyl na světě.“
„Já vím,“ on na to, „ale ono to přešlo hluboko do nás, nenávist k Japoncům se stala součástí naší korejské identity. V Mesiáši je však naším úkolem odpustit a jít dál, protože je třeba, abychom vytvářeli společnou budoucnost.“
Tím, jak se říká, Žida dostal. Tu noc jsem ani oka nezamhouřil. Během vzdělávání se mi bohatě dostalo výuky o tragédiích holokaustu. Kdykoli jsem zaslechl něco, co znělo jako „Němec“, měl jsem skličující pocit katastrofy. Odpustit? Můžeme odpustit nacistům? Nemožné!
Celou noc jsem zápasil s Bohem i sám se sebou. Hluboko v srdci jsem vnímal, že jsem na mnoha frontách neodpustil. Znal jsem výzvu: „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení” (Matouš 6:14-15). Vše, co jsem mohl udělat, abych si konečně trochu odpočinul, byla modlitba: „Bože, jestliže je Ješua vskutku Mesiáš a Spasitel a jediný, kdo nám může odpustit hříchy, pak to chci a musím vědět.“
O několik týdnů později, v červnu 1992, jsem byl na zvláštní evangelizaci s pašijovým představením o tom, jak Ješua vyučoval, uzdravoval nemocné, odpovídal svým kritikům; a jak se nakonec dočkal zrady, soudu a odsouzení k smrti na kříži. Když jsem tento výjev sledoval, propukl jsem v pláč a vzlykal jako dítě. Když jej římští strážci zbičovali, jakýsi důrazný hlas, který nepocházel z běžného „kanálu“ mého vědomého uvažování, řekl: „Jeho ranami jsi uzdraven…“ Vylekal jsem se a navzdory stínu pochybnosti jsem věděl, že ke mně mluvil Bůh.
Řekl jsem: „Dobře, Bože. Jsem připraven tě následovat.” Okamžitě jsem pocítil mocný fyzický zásah z nitra. Duch svatý mi odňal studené judaisticko-buddhistické srdce a dal mi narodit se znovu – se srdcem novým a živoucím. Dostal jsem milost činit pokání ze svých hříchů, přijal jsem Pána Ježíše a skrze něj odpuštění hříchů. Začal jsem Japoncům i cizincům zvěstovat evangelium a nechal jsem se pokřtít v Tichém oceánu.
Všude, kam mne od té doby Pán postavil, stojím „v mezeře“ se svou dvojí, židovsko-pohanskou identitou.
