Uctívej svého Stvořitele

Uctívání představuje ten pravý vztah mezi Tvůrcem a jím stvořenou bytostí. Pro nás jako stvořené bytosti je to ten správný vztah k Bohu, našemu Stvořiteli.

Kazatel 12:1

„Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství.“

Při uctívání jednak zaujímáme postavení stvořených bytostí a jednak přijímáme Boha v jeho postavení nad námi jako Stvořitele.

Tímto skutkem rušíme první ďáblovu lež, že bychom se mohli sami sobě stát bohy místo samotného Boha. Jakou iluzí pro stvoření je představa, že je bytostí nestvořenou! My lidé se klameme, považujeme-li se za bytosti stvořené vlastním úsilím, nebo za jsoucno vyvíjející se díky nezávislým přírodním silám. Jakým klamem pro stvoření je myslet si, že žádný Stvořitel neexistuje!

Římanům 1:25

„Vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli.”

Lidská rasa se tomuto pokušení poddává, protože „nad“ sebou nechceme mít nikoho. Uctíváním říkáme: „Ano, někdo je nade mnou.“ Buď jedno, nebo druhé je klam. Není-li Boha, je uctívání tím nejvíce vyšinutým a sebeničivým počínáním, jakého by se člověk mohl dopustit. Pokud je Bůh skutečný, byla by iluzí každá činnost, která by nebyla odrazem srdce naplněného uctíváním.

Ješuu (Ježíše) uctíváme prostřednictvím Ducha svatého, který v nás přebývá. Kdyby se dalo vstoupit do osobního obecenství s Bohem nějakou náboženskou formou tradičního judaismu, křesťanství či islámu, děláme ze sebe prostě blázny. Jestliže však pravé uctívání vzniká působením Ješuy a Ducha svatého v nás přebývajícího, jsou blázny ti, kteří provádějí všemožné náboženské obřady, aniž by s živým Bohem navázali skutečný vztah.

Bůh chce, abychom ho uctívali v Duchu a v pravdě (Jan 4:23-24). Je-li Bůh skutečný, není uctívání nerozumné, nýbrž rozumné. Je to naše rozumná služba Bohu:

Římanům 12:1 ČSP

„Vybízím vás … abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu.”

Uctívání je činností stvořených bytostí, darem, který přinášejí svému Tvůrci. Nejenže tím zaujímáš správný postoj stvořené bytosti, ale zároveň tím stavíš Boha na správné místo jako svého Stvořitele. Začneš-li jej uctívat (tedy konat, co Bůh od tebe jako od stvořené bytosti očekává), lze počítat s tím, že se Bůh projeví jako tvůj Stvořitel: že tě ochrání, zaopatří vším potřebným, posvětí a naplní mocí. Začne ve tvém životě tvořit nové věci – dodá tvému nitru rozměry Božího království (Římanům 14:17, Efezským 4:24).

Vyjadřuješ-li, že Stvořitel je ti nadřazen, podřídí on stvořený svět tobě. Zatímco je sám při uctívání tvou hlavou, je vše stvořené pod tvýma nohama, podřízené tvé vládě. Nás Bůh nepovažuje jen za stvoření, máme před ním střední postavení mezi tím a oním (Genesis 2:7); v nás – na rozdíl od ostatního stvoření - vidí svůj obraz (Genesis 1:26).

Bůh je duch a stvořil fyzický svět. Mezi duchovním a fyzickým je spojení, paralela. Nakonec obojí splyne v jedno (Zacharjáš 14:9, Efezským 1:10). Bůh má sen, jenž se jednoho dne dokonale uskuteční v podobě fyzické říše, kterou nazýváme Božím královstvím.

V duchovním vidění spatřil Ezechiel jakousi řeku (Ezechiel 47). Je to řeka duchovní. Jednoho dne nabude toto vidění fyzické podoby, tedy včetně fyzické řeky.

U Lukáše 1:10 obětoval kněz Zacharjáš kadidlo, zatímco svatí přinášeli modlitby. V tom okamžiku splynul fyzický úkon s duchovním. Někdy probíhala chrámová oběť bez modliteb. Ve Zjevení 8:3 se obětovaly modlitby jako kadidlo, ale kadidlo se přímo nepálilo.

Když uctíváme a prorokujeme, vytváříme most mezi světem duchovním a fyzickým. Máme fyzická těla, můžeme však být rovněž naplnění Božím Duchem, a tehdy jsme jak tělesní, tak duchovní. Máme podíl na obou říších.

Bůh, duchovní Tvůrce, stvořil svými slovy tělesný svět. Při uctívání nás plní jeho Duch. Při prorokování promlouváme jeho slova. Stáváme se tělesným příbytkem pro jeho Ducha, tělesným nástrojem, z nějž proudí Boží duchovní slova.

Když Bůh tvořil první přírodní objekty, tvořil je bez nás. Přeje si však, aby nové stvoření budoucího světa bylo projektem, na kterém bude spolupracovat se svými dětmi.

Poušť rozkvete jako růže. Kolik pouštní krajiny vidíme v Izraeli! Božím snem však je, aby tato oblast nabyla podoby zahrady v Edenu. Promlouváme-li tedy nad touto pustou zemí Boží slova, pak hovoříme nad tímto suchým a často vyprahlým místem o řekách plných živé vody a o obnově edenské zahrady.

Vyjadřujeme svým hlasem Boží sen. Promlouváme jeho slova. A splní se to! Právě nyní probíhá proces tohoto blížícího se uskutečnění. Když promlouváme Boží slova, začíná se jeho sen týkající se tohoto místa odívat tělem, „kůží a šlachami“ (Ezechiel 37:8). Sám Ješua byl Božím snem a Božím slovem, jež se stalo tělem (Jan 1:14). Cestu jeho vtělení připravila proroctví celých pokolení hebrejských proroků (Jan 1:45).

My dnes stojíme na jejich místě. Uctíváme jej se záměrem, aby nás naplnil Duch a aby se naše srdce v lásce spojila s Bohem. Prorokujeme, abychom vyjadřovali slovy jeho sen a připravili tak cestu pro jeho splnění, kdy Boží království nabude tělesné podoby. Podílíme se tak na novém stvoření.