Hlava církve – Král Izraele

Tikkun Global

Jeruzalém, Izrael

Ješua (Ježíš) je ústřední postavou v Božím plánu a v Písmu jako celku. Je první a poslední (Zjevení 1:8.17); tentýž včera, dnes i navěky (Židům 13:8). Plní mnoho úloh. Jako Kristus - Mesiáš je zároveň Hlavou církve i Králem Izraele.

Při jeho triumfálním vstupu do Jeruzaléma ho nazývají Králem Izraele:

Jan 12:12-13 – Druhého dne se dovědělo mnoho poutníků, kteří přišli na svátky, že Ježíš přichází do Jeruzaléma. Vzali palmové ratolesti, šli ho uvítat a volali: „Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský.“

Toto prohlášení bylo určitým druhem inaugurace; pokoušeli se jej nastolit jako krále, nebyl to však ten správný čas. Skrze duchovní zjevení nazývá Ješuu Hlavou církve v modlitbě apoštol Pavel (Saul, Šavel):

Efezským 1:20-22 – Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. ‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve.

Církev (řecky ekklésia) se tu chápe jako nástroj Boží vlády. Je to skupina lidí, kteří vládnou a kralují s Ješuou. Bůh uplatňuje autoritu nad světem prostřednictvím svého těla - lidí, které vede Ješua; ekklésia je jeho tělem, které vykonává vládu.

Jak obdržel Ješua toto postavení? Nanebevstoupením. Nejenže vstal z mrtvých, ale pak ještě vystoupil nad všechny duchovní mocnosti až na nejvyšší místo v nebi. Díky ukřižování jsme přijali smíření; Ješuovým sestoupením do pekla jsme přijali vysvobození z pekla; skrze jeho vzkříšení přijímáme věčný život; skrze jeho nanebevstoupení přijímáme autoritu vládnout a kralovat.

Ekklésia vznikla coby tělo skrze Ješuovo nanebevstoupení. Mezinárodní církev je tedy ve své podstatě zaměřena především na věci, které se dějí nahoře.

Jak obdržel Ješua postavení Krále Izraele? Vtělením (a obřízkou).

Matouš 1:1 –  Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova…

Novozákonní spisy začínají Ješuovým narozením z rodu Abrahama a Davida. Autorita vládnout Božímu království na zemi byla Ješuovi dána na základě smlouvy skrze Davida přes Judu až po Abrahama. Ješua se na tuto planetu nejen narodil, nýbrž když sem přišel, byl i obřezán (Lukáš 2:21). Narodil se z ženy, aby byl hlavou nového lidského rodu (Genesis 3:15, 1. Korintským 15:45). Narodil se z Davidova semene, aby usedl na Davidův trůn a vládl Božímu království na zemi (Lukáš 1:32). Vtělení přeneslo na Ješuu autoritu, kterou obdržel Adam při stvoření; obřízka přenesla autoritu, kterou Abraham obdržel prostřednictvím smlouvy.                                                   

U izraelského království jde více o „převzetí vlády nad zemí“, zatímco církev se zaměřuje na vládu v ponebeských oblastech. Jedna vláda směřuje ze země na nebesa, druhá směřuje z nebe na zem. Ješua je díky nanebevstoupení hlavou církve a díky vtělení králem Izraele. Oba úřady jsou souběžné. Ješua není žádný schizofrenik. Je současně Hlavou církve i Králem Izraele. Oba tituly jednoho dne splynou do jednoho (Zacharjáš 14:9, Efezským 1:10).

Obě role vyžadují závazek vůči určité skupině lidí. Postavení hlavy církve vyžaduje smlouvu uzavřenou s veškerým lidem mezinárodní ekklésie. Postavení otce rodiny vyžaduje závazek vůči dětem v rodině. Stejně jako otec nemůže být sám od sebe otcem, nemůže byt Ješua sám od sebe hlavou církve. V podstatě je na tuto skupinu lidí napojený. Jimi definuje sám sebe.

Podobně je Ješua jako král Izraele oddán národu. Definuje sám sebe skrze skupinu lidí. Neexistuje Ješua bez církve ani Ješua bez Izraele.

Ješuova dvojí úloha Hlavy církve a Krále Izraele vyžaduje smluvní závazek mezi těmito dvěma skupinami. Smíření a spolupráce mezi Izraelem a církví představuje za našich dnů v Božím království významnou prorockou obnovu. Prostřednictvím Ješuy jsou Izrael a církev „nuceny“ či spíše „určeny“ pro partnerství.

Církev je naroubována na Izrael (Římanům 11:17). Izrael směřuje ke spasení celého národa (Římanům 11:26). Mesiánský židovský ostatek je součástí obojího a hraje tudíž klíčovou roli jako most mezi těmito dvěma. Dva se stanou jedním tělem (Ezechiel 37:17-22, Efezským 2:12-16).