Islámský režim a Bůh, který vysvobozuje

Tikkun Global

Jeruzalém, Izrael

V obdobích války, příměří, vyjednávání a řečí o mírových dohodách nám novinové titulky říkají, co se děje; Písmo nám však pomáhá rozpoznat, co by se z toho mohlo vyvinout. Politika může působit dojmem horské dráhy, jako věřící jsme však povoláni pozvednout pohled výše. Důvěru nevkládáme do pohybu politiky, nýbrž v Toho, jehož autorita převyšuje  každou říši. Jedním biblickým obrazem současné chvíle je Mojžíšova konfrontace faraóna v Exodu.

Podobně jako dnešní vládcové islámského režimu byl faraón více než politický představitel. Vládl říši, v níž se politická moc proplétala s duchovní namyšleností. Egypt nekladl odpor prostě jen Izraeli -

 faraón se protivil příkazu živého Boha: „ Propusť můj lid“ (Exodus 5:1). Odpovědí odhalil své srdce: „Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout?“ (Exodus 5:2). To  byla duchovní vzpoura. Faraón se řídil démonickým vzorcem pýchy, nadvlády a odporu vůči Bohu. Týž vzorec může vyjít na scénu znovu, když se vládcové vyvyšují, utiskují svůj lid, vyhrožují národům a odmítají ustoupit.

Příběh v Exodu předvádí opakující se vzorec: útlak, ústupek, úleva a pak zatvrzelé srdce. Občas se zdálo, že faraón naslouchá. Vyjednával, prosil Mojžíše o přímluvu u Hospodina a přicházel s částečnými nabídkami. Když ale tlak pominul, zařadil zpátečku. „Srdce faraónovo je neoblomné. Nechce lid propustit“ (Exodus 7:14). Faraón dokázal měnit svlj postoj každým okamžikem, v hloubi však stále zůstávala snaha o ovládání, nadvládu a neochota ustoupit.  Právě tak může íránský režim měnit taktiku, jazyk nebo postoj, nikdo by však neměl podlehnout mylné představě, že v jeho hlubší naději na nadvládu došlo ke změně. Faraón nechal lid odejít, jeho srdce se však nezměnilo. On i jeho služebníci si hned nato začali klást otázku: „Co jsme to udělali, že jsme Izraele propustili z otroctví?“ (Exodus 14:5). Pak shromáždili vozy a pronásledovali je.

Faraón propustil Izrael pod nátlakem, když ale nátlak pominul, pustil se za lidem, jejž Bůh vysvobodil, na hon. Rudé moře se stalo místem, kde jej pýcha zavedla před soud. Egypt z dějin nezmizel, avšak jeho moc, s níž se obrátil proti Božímu lidu, byla zlomena. Zdánlivě nedotknutelná říše zjistila, že Bohu Izraele se nemůže postavit a obstát před ním žádný vládce, armáda, ideologie ani náboženská soustava. Mojžíš lidu řekl: „Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky (a s pokojem) přihlížet“ (Exodus 14:14).

Máme-li tento vzorec na mysli, pak je důležité, abychom dnes při pohledu na Írán rozlišovali. Nejde zde o perský lid, jejž Bůh miluje. Perzie je též místem, kde si Bůh použil Kýra a kde ochránil svůj lid prostřednictvím Ester. Jde o systém, který ohrožuje jiné, avšak mnoho Íránců pod ním trpí. Ta záležitost se netýká lidu, nýbrž režimu, který utlačuje své občany, ohrožuje Izrael, USA i Západ a zbraněmi i zástupnými silami šíří děs. To je důvodem, proč se nemodlíme jen za nějakou smlouvu, která by režim ponechala u moci. S důvěrou a vírou se modlíme, aby se tento režim zhroutil a aby tak mohl íránský lid získat svobodu a setkat se s Pánem Ješuou. Rozpad režimu oslabí zástupné síly Íránu v Libanonu, Gaze, Jemenu a jiných národních státech, které pod jeho vlivem trpí. Kéž Bůh jasně ukáže na klamný mír, zkrotí zlo a strhne struktury teroru a útlaku.

Věřím, že jsme svědky vývoje obdobného vzorci z případu faraóna. Netvrdím, že znám načasování nebo každou podrobnost. Exodus nám však připomíná, že démonický vzoreec pýchy a nadvlády nemůže panovat věčně. Politická horská dráha je skutečností, my se však tímto kompasem neřídíme. Říše povstávají, ohrožují, vyjednávají, chlubí se a zuří. Avšak Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba-Izraele je a zůstává Pánem nad národy. A když říká „propusť můj lid“, nebude žádný faraón mít poslední slovo.