
U nás je populární říkat: „Jenom v Izraeli“. Týká se to neobvyklých, někdy zvláštních a občas absurdních situací, v nichž se někdo ocitne – zejména pokud jde o kulturu, podnebí nebo rys charakteristický pro naši zemi.
Lidem odjinud jsem nikdy nedokázala vysvětlit vztah mezi Židy a Araby v Izraeli. Při pohledu ze zahraničí může působit velmi nenávistným dojmem, jenže to zdaleka není pravda. Docela hodně se jich skutečně integrovalo na pracovištích i v rámci společnosti. Naším současným „carem koronaviru“ je jeden izraelský arabský profesor a v Nejvyšším soudu zasedá jeden izraelsko - arabský soudce. Legrační je, že chcete-li pracovat jako lékárník, musíte být zcela určitě Arab; tak dalece v této profesi dominují právě Arabové. A máme hodně arabských sestřiček i lékařů, a to obojího pohlaví.
Na druhé straně násilí a napětí opravdu existuje: týká se to zejména palestinských Arabů ze sporných území. Vzpomínám si na dobu, kdy jsme se poprvé dostali do Izraele a bydleli v zeměpisně choulostivé oblasti. Staveniště, kde arabští dělníci stavěli domy, hlídala ozbrojená židovská stráž. Ale školku, kam chodil náš malý syn, otvíral každé ráno univerzálním klíčem arabský údržbář, který se těšil opravdové náklonnosti.
Před několika lety došlo po celém světě k případům útoku muslimů na „nevěřící“, často na příslušníky vlastní rodiny, kdy útočník polil oběti obličej benzínem nebo nějakou chemikálií. Postihla mne tehdy oční infekce a objednala jsem se k místnímu očnímu lékaři. Nemohla jsem si nevšimnout jeho muslimského křestního jména ani ironie té situace, kdy jsem se posadila na židli, aby mi mohl Dr. Mohammed nakapat oční kapky do očí.
Dnes nám měli dovézt nový kuchyňský stůl a sadu židlí. Brzy ráno hlásili ve zprávách, že v centru města došlo k pokusu někoho ubodat. Později téhož dne měl být vyhlášen rozsudek nad Palestincem, který minulý měsíc ubodal dva občany.
V poledne někdo zaklepal. Přede dveřmi stáli dva muži, každý z nich přibližně dvakrát vyšší než já, s několika velkými bednami. Trochu jsem se třásla, když jsem je pouštěla dovnitř. Pustili se do práce a během rozhovoru, který vedli v arabštině, se na mě jeden obrátil s dotazem: „Máte nůž?“ „Jaký?“ odpověděla jsem a snažila jsem se chovat přirozeně. „Jakýkoli. Ta bedna mi nejde otevřít.“ Otevřela jsem šuplík a nechala ho, aby si vybral.
Jenom v Izraeli.