Jste ochotni projít uličkou hanby?

Tikkun Global

Jeruzalém, Izrael

Nedávno mne při četbě 2. knihy Samuelovy 15 opět zarazil obraz Davida na útěku z Jeruzaléma v době Abšalómovy vzpoury. Je zde pomazaný král Izraele – zavržený vlastním lidem, přechází Kidrónský úval a jde k Olivové hoře, s pláčem, bos a se zahalenou hlavou (2. Samuelova 15:23.30). Je to mocný obraz odmítnutí a pokoření; co mne však z toho oslovilo především, byla Davidova reakce.

Když kněží přinesli truhlu smlouvy, aby šla s ním, David jim řekl, ať ji odnesou zpět do Jeruzaléma. Nevěděl, co se nyní bude dít, a zda se vůbec někdy vrátí. Místo toho se prostě svěřil do Božích rukou: „Naleznu-li u HOSPODINA milost ... on mě přivede zpět. … Řekne-li: ‚Nelíbíš se mi,‘ ať se mnou naloží, jak uzná za dobré“ (2. Samuelova 15:25–26). Na takové poddanosti je cosi pozoruhodného.

Je ovšem těžké číst toto místo a nepomyslet na Ješuu. O tisíc let později přešel Kidrónský úval i Syn Davidův a krátce před zatčením přišel k Olivové hoře (Jan 18:1; Lukáš 22:39). I on byl zavržen, zrazen, veřejně ponížen a nakonec ukřižován. A jeho modlitba uprostřed toho všeho byla výrazem téže naprosté poddanosti Otci: „Ne má, nýbrž tvá vůle se staň“ (Lukáš 22:42).

Nemyslím ale, že Davidem a Ješuou tento vzorec končí. Učedníkům Ješua na rovinu řekl: „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“ (Jan 15:20). První věřící to zažili téměř okamžitě. I jim kvůli jejich víře vyhrožovali, bili je, věznili, rozháněli a v některých případech zabíjeli. Následovat Mesiáše znamená být ochoten ztotožnit se s Ním nejen v Jeho vítězství, nýbrž i v Jeho zavržení a utrpení.

Vzhlížíme-li k času konce, vrátí se tento vzorec podle Písma znovu, a dokonce s ještě větší intenzitou. Proroci líčí dobu, kdy se proti Jeruzalému srotí národy (Zacharjáš 12:3; 14:2). Izrael bude procházet strašlivým tlakem a utrpením. Zároveň Zjevení popisuje pronásledování těch, kdo zůstanou věrni Bohu a budou se držet svědectví o Ješuovi. Drak proti nim rozpoutá válku (Zjevení 12:17) a šelmě bude dovoleno válčit proti svatým (Zjevení 13:7).

Zde je důležité rozlišovat. Boží hněv je jeho soudem proti zlu; pronásledování je útok zla proti Božímu lidu. Podle zaslíbení Písma nás Bůh neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu (1. Tesalonickým 5:9), nikde však není psáno, že budou věřící vyňati z pronásledování. Ve skutečnosti Ješua připravoval učedníky na to, aby je očekávali.

Mluvíme-li o času konce, zaměří se naše pozornost občas přirozeně na vítězství: na Ješuův návrat, na spásu Izraele, soud nad národy a zřízení Božího království na zemi. A správně! To je naší velikou nadějí. Jaká cesta však k tomu vede?

David musel před svým královským návratem odejít pěšky v ponížení z Jeruzaléma. Ješua před vzkříšením vytrpěl zavržení a kříž. Prvotní ekklésia se poučila o tom, že následovat jej znamená také mít podíl na jeho utrpení. A nás Písmo připravuje na to, že pokolení na konci věku za svou věrnost jemu opět zakusí obrovský tlak.

Před konečným vítězstvím nás může čekat „ulička hanby“. Jsme na ni připraveni? Příprava na Ješuův návrat nezahrnuje jen porozumění proroctví a vzhlížení k jeho království. Patří k ní i to, abychom se stali takovými lidmi, kteří zůstanou věrni, i když nás jeho následování bude něco stát. Davidova reakce nám podává krásný obraz toho, jak to vypadá: pokora, důvěra a naprostá vydanost Bohu i tehdy, když nevíme, co nás zanedlouho čeká. Jsme ochotni jít s naším Králem touto cestou?