Když se zdá, že je po naději

Celosvětová obnova

Jeruzalém, Izrael

V Písmu – i v našem životě – jsou chvíle, kdy se zdá, jako by se všechno hroutilo. Sliby vyvanuly. Naděje je cosi iracionálního.  Víra je strašně nelogická. Prohlédneme-li si pozorněji Boží příběh, ukáže se nám zarážející vzorec: okamžik, který se jeví jako konec, je často okamžikem před největším Božím průlomem.

Jedním z nejranějších a nejmocnějších příkladů je příběh Abrahama a jeho syna Izáka. V Genezi 22 Bůh žádá, aby mu Abraham obětoval Izáka – právě onoho syna, skrze nějž Bůh přislíbil splnit svou smlouvu (Genesis 17:19; 21:12). Viděno po lidsku, odporoval ten příkaz všemu, co Bůh řekl předtím.

A Abraham přesto uposlechl.

Nový zákon nám dává nahlédnout, co se dělo v Abrahamově srdci. List Židům 11:17–19 vysvětluje, že Abraham věřil, že Bůh je mocen dokonce Izáka vzkřísit z mrtvých. Ohromující víra! V onom okamžiku biblického příběhu neexistoval žádný záznam o nějakém vzkříšení. Žádný precedens, ani svědectví, o něž by se bylo možno opřít. Abraham věřil Bohu až za hranice zkušeností, logiky i rozumu.

A právě v okamžiku, kdy Abraham užuž ztrácel vše, Bůh zasáhl (Genesis 22:11–14). Izák byl ušetřen a Bůh potvrdil své požehnání zaslíbené ve smlouvě (Genesis 22:15–18). Co vypadalo jako konec, se stalo branou k většímu zaslíbení.

Konečného vyjádření dosahuje tento vzorec v Ješuově ukřižování. Z pohledu učedníků byl kříž totálním fiaskem. Jejich Mesiáš byl mrtev. Naděje tatam. Vše, čemu věřili, se během jediného odpoledne sesypalo (Lukáš 24:17–21). Dokonce i temné mocnosti se domnívaly, že vyhrály (Lukáš 22,53).

Nebe však vyprávělo jiný příběh.

Třetího dne vstal Ješua z mrtvých (Lukáš 24:6–7). To, co vypadalo jako porážka, se stalo největším vítězstvím lidských dějin. Jeho vzkříšení přineslo odpuštění hříchů (Římanům 4:25), smíření s Bohem (2. Korintským 5:18–19) a opravdovou svobodu pro lidstvo (Jan 8:36). Kříž neznamenal konec – byl to vstup do nového, věčného života.

Písmo nám dále ukazuje na budoucí chvíli založenou na tomtéž modelu. U Zacharjáše 12–14 se dočítáme o době, kdy všechny národy vytáhnou proti Jeruzalému (Zacharjáš 12:2–3; 14:2). Město zakouší útok. Následuje zajetí a pustošení. Zdá se, že je vše ztraceno.

A pak – v nejtemnějším okamžiku — zasáhne sám Pán. Ukáže se Ješua, stane na Olivové hoře a pustí se do boje proti národům, které vytáhly proti Izraeli (Zacharjáš 14:3–4). Dojde k vysvobození tělesnému i duchovnímu, čímž se naplní zaslíbení z listu Římanům 11:26, že „bude spasen všechen Izrael“. To, co se jevilo jako naprostá zhouba, se stane národním i duchovním vykoupením.

To není jen biblický příběh — ta událost hovoří mocně do naší aktuální přítomnosti.

Žijeme v čase bolesti a nebezpečí. Vidíme, jak se po celém světě rozmáhá bezpráví, útlak a utrpení. Může to vyvolávat pocit, že temnota postupuje kupředu a naděje bledne. A občas se situace zhoršuje – předtím, než se obrátí k lepšímu.

Písmo nás však zas a zas poučuje o této pravdě: Bůh často koná své největší dílo v okamžiku, kdy se veškerá lidská naděje zdá být vyčerpána (Žalm 46:2; Izajáš 60:1–2).

Prožíváte-li osobní krizi nebo sledujete rozpadající se svět a ptáte se, kde je Bůh — vzmužte se. Chvíle, kdy máte pocit konce, může být okamžikem, kdy Bůh připravuje svůj největší průlom.

Vytrvejte.

Neboť v Božím příběhu právě tehdy, kdy je veškerá naděje zdánlivě ztracena, je jeho sláva často blíže, než si myslíme.