Mezi Navštívením a soudem: Abrahamova přímluva a křik ze Sodomy

Tikkun Global

Jeruzalém, Izrael

19. května se do velkého letoviska Ejn Bokek na jižním konci Mrtvého moře sjelo několik místních vedoucích a přímluvců. Byli jsme tam, abychom se spojili v modlitbě, protože na 1. až 4. července se plánuje obrovský festival LGBT+; má to být největší taková událost na Blízkém východě – a pořádá ji naše vládní ministerstvo turistiky! A to na místě krutě ironickém: nikoli v Tel Avivu, jednom z „hlavních měst homosexuálů“ světa, nýbrž přímo hned u tradičních archeologických nalezišť spojovaných se starověkou Sodomou a Gomorou.

Během modlitby mi opět přišla na mysl Genesis 18-19. Dojem na mne učinil ne pouhý soud nad Sodomou, nýbrž širší kontext kolem něj: Hospodinova návštěva u Abrahama, při níž  mu Bůh zjevil, co má na srdci, a pozoruhodná Abrahamova úloha přímluvce mezi milosrdenstvím a soudem.

Vtělený Hospodin

Genesis 18 začíná jedním z nejmimořádnějších výjevů v Písmu: Abraham právě sedí pod duby v Mamre, když vtom se ve 2. verši objeví tři „mužové“. Jak se zdá, Abraham alespoň jednoho z nich poznává, a dává jim najevo velikou úctu a pohostinnost. Jak se děj kapitoly odvíjí, dochází nám, že to „muži“ nejsou nějací obyčejní návštěvníci. Dva jsou andělé, třetím však je sám Hospodin – a přichází ve velice lidské podobě. Text se mezi „muži“ a „Hospodinem“ plynule odvíjí různými směry, až nakonec – ve 22. verši – zůstává Abraham sám a stojí před Hospodinem.

Je to ohromující okamžik. Bůh nesesílá poselství jen z nebe; přichází osobně. Prochází se mezi muži, přijímá pohostinnost, myje si nohy, jí u Abrahamova a Sářina stolu a otevřeně s nimi rozmlouvá. Ten výjev je hlubokým zobrazením vztahů [nebo: zobrazením hlubokých vztahů] a je hluboce lidský.

V příběhu dokonce nechybí ani humor. Při zaslíbení, že ve stáří otěhotní se synem, se Sára v srdci zasměje – a Hospodin skoro žertovně zareaguje: „Co to, že se Sára zasmála?“ A když ona na to, že prý ne, kdepak – Hospodin jemně zareaguje: „Ale jo, fakt ses zasmála!“ V tom ovšem už máme předběžný nástin budoucího jména toho podivuhodného syna, Izáka: „smíšek“ anebo „směje se“.

Celá kapitola odhaluje cosi hlubokého o Boží přirozenosti. Není od rodiny, s níž uzavřel smlouvu, vzdálen; s chutí vstupuje do prostoru lidí a do vztahu s nimi. 18. kapitola Geneze se v mnohém ohledu stává „archetypem“ konečného vtělení Božího Syna – Boha, který nakonec a naplno vstoupí do světa lidí prostřednictvím zaslíbeného potomka z Abrahamovy rodové linie, prostřednictvím Davida, prostřednictvím Mariina lůna.

Načasování tohoto navštívení však není náhodné.

Křik Sodomy a Gomory – či ze Sodomy a z Gomory

Když se v závěru hodů hosté zvedají k odchodu, přesouvá se ohnisko dění k Sodomě. Náhle se dozvídáme, proč se v této době nebe přiblížilo k zemi: „Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký“ (Genesis 18:20).

Každé městečko i víska v Kenaánu se nějak smočilo v pohanském modlářství; u těch městeček – či měst – v údolí Mrtvého moře však šlo o jakési jedinečné zlo – o něco, co způsobilo, že (z prolákliny, z nejnižšího místa na zemi!) stoupal strašlivý křík až k Božímu trůnu k nebi. 

Z jazyka lze vytušit nahromaděné násilí, úplatkářství, útisk i mravní vzpouru; dospělo to do bodu, který vyžaduje Boží zákrok. Genesis 19 poté odhaluje hloubku nepravosti města, když sodomští muži obklopí Lotův dům ve snaze andělské hosty homosexuálně znásilnit. Hřích města je tu vylíčen nikoli jen jako nějaká nemravnost v soukromí, nýbrž jako úplné zhroucení mravního řádu, pohostinnosti, sebeovládání a posvátnosti vztahů mezi lidmi.

Konec příběhu znáte: andělé raní muže města slepotou. Za úsvitu obdrží Lot s rodinou příkaz uprchnout, aby soud – oheň a síra dštící z nebe – mohl začít.

Ústředním bodem dění v těchto kapitolách však v konečném vyústění není špatnost Sodomy.

Je jím abrahamovská rodina.

Abraham, první přímluvce

Před počátkem soudu se Hospodin-Bůh zamyslí: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit?“ (Genesis 18:17). Toto konstatování je něčím mimořádným, neboť odhaluje, že Bůh, Stvořitel a Soudce všeho, hledá smluvní partnery, kteří mají vládnout a soudit s ním. Ezechiel 22:30 praví, že HOSPODIN hledá muže a ženy, kteří jsou ochotni budovat duchovní hradbu a stát v mezeře („trhlině“), když On zamýšlí soudit a zničit Zemi i její lid. 

A jak reaguje Abraham? Stojí před Hospodinem a apeluje na jeho charakter: „Nechť je ti vzdálena myšlenka, že bys měl zahubit spravedlivého se zločincem!“

Abraham zná Boha, jenž stojí před ním. Rozumí, že Boží spravedlnost není nějaká svévolná zloba; ví, že v Božím srdci nad soudem vítězí milosrdenství. (Jakub 2:13) A tak se pouští do přímluvy: Co když je tam padesát spravedlivých? Pětačtyřicet? Třicet? Dvacet? Deset?

Toto se stává biblickým vzorem veškeré přímluvy.

Abraham stojí mezi navštívením a soudem; získal zkušenost, že Hospodin je „přítelem“ jeho rodiny, a o toto požehnání se touží dělit s dalšími, rozšířit je na ně – nebo alespoň na svého synovce a jeho  rodinu. To se však nemůže podařit, pokud kvůli Božímu spravedlivému soudu všechny postihne záhuba.

Skutečnost hříchu nepopírá. Neoslavuje  zlo. Nereaguje však ani s chladnou neúčastí. Prosí naléhavě o milosrdenství. Dovolává se Boží věrnosti smlouvě a jeho spravedlnosti – alespoň pokud jde o jeho rodinné příslušníky v Sodomě.

Naše dnešní situace v Izraeli

Když jsme se tento týden u Mrtvého moře modlili, stala se z toho pro mnohé z nás hluboce osobní záležitost. Izrael je dnes uprostřed války. V Gaze a na severní frontě ještě stále bojují a umírají vojáci. Národní stát je nadále v ohrožení ze strany Íránu a jeho spojenců. A přitom právě v této době naše vláda sponzoruje obří festival, jehož záměrem je „hrdě“ oslavovat hodnoty, které jsou přímo v rozporu s Tórou a s lidstvem, jak je vidí Bible.

Genesis 1:26–28 prohlašuje, že lidstvo bylo stvořeno k Božímu obrazu: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Pak jim žehná a přikazuje, ať se „plodí a množí“, aby naplnili zemi a podmanili si ji. Biblická vize lidstva je neoddělitelná od rodiny založené na smlouvě – na svazku muže a ženy, na plodnosti a na rozmnožování života. Rodina není v Písmu něčím druhořadým: v Božím plánu stvoření a vykoupení zaujímá ústřední místo.

Bezprostřední sousedství kapitol 18 a 19 není náhodné: na jedné straně Bůh přichází starým manželům potvrdit zaslíbení biologického syna - „svatá rodina“ začíná dva tisíce let před Josefem a Marií: Bůh svou smlouvu plní vsazením svého syna Ješuy do DNA, do rodové linie Abrahama a Sáry – kteří byli pouhými „Aramejci bloudícími bez domova“ (Deuteronomium 26:5), do manželského páru toužícího po potomstvu, do rodiny podle Božího zákonného řádu stanoveného v Genezi 1; do rodiny, jíž Boží vyvolení dalo status rodiny „svaté“.

Na druhé straně je Sodoma a Gomora. Dochází nám, co je tu nad slunce jasné? Životní styl LGBT+ a jejich program znamená naprostý „potrat“ páchaný na Stvořitelově plánu pro lidskou rodinu. Je nejplnějším výrazem lidského modlářství. Nepravosti a vzpoury proti Bohu, našemu Otci. „Nééé,“ řve, „my se budeme válet jeden s druhým, odmítáme Boží obraz tvořený mužem a ženou, a odmítáme se „plodit a množit“. (Římanům 1:18-32)

To vše je pro věřící v zemi zdrojem bolestného napětí.

Jak můžeme žádat Boha o milosrdenství, ochranu a vítězství, když otevřeně oslavujeme to, co Písmo nazývá hříchem? Tvrdí se o nás, že máme nejkonzervativnější, „nejpravicovější“ vládu našich moderních dějin. Ta vláda je plná ultraortodoxních a národovecko-náboženských představitelů, kteří pravidelně studují  Tóru. Jak to, že nikdo nepromluví nahlas!?!

A co pokud jde o nás – ostatek víry v Zemi, a o ty z národů, kteří nám stojí po boku? Jsme ochotni postavit se jako Abraham do mezery? Křičet o milosrdenství, tak aby náš křik byl v nebi více slyšet než křik tohoto hnusného festivalu? Vždyť kolik z nás má rodinu, přátele atd. lapené do okovů „Sodomy“?

Postavíme se do mezery mezi soudem a vykoupením? Jistě: chceme se modlit za probuzení, za navštívení … to však často doprovází hrozný soud, smrt a zhouba. 

Na závěr našeho sejití jse měli společnou Večeři Páně. Požádali jsme jednu mladou rodinu, aby se za stůl, kde se obřad konal, postavili se svým děťátkem v náručí po boku několika starších manželských dvojic. U svaté Večeře Páně nejde jen o spasení jedince: prostřednictvím Mesiášovy smrti a vzkříšení Bůh obnovuje samotné lidstvo. Obnovuje Boží obraz. Obnovuje to, co bylo porušeno od počátku.

V sodomském příběhu koneckonců nejde jen o soud.

Jde v něm o navštívení.

A o Boha, který stále ještě hledá lidi ochotné stanout  před ním s přímluvou za své pokolení.