Odpuštění vyžaduje velikou víru

Tikkun Global

Jerusalem, Israel

Víru často považujeme za něco, co potřebujeme kvůli uzdravení, zázrakům, průlomu nebo nadpřirozené Boží moci - víru, která nějak viditelně změní situaci. V Lukášově evangeliu 17 však Ješua spojuje víru s něčím mnohem osobnějším a bolestnějším, co často přehlížíme: s odpuštěním.

Jako pro Izraelce pro mne toto učení není jen nějakou teorií. Po hrozném útoku 7. října, kdy hamásovští teroristé masakrovali, unášeli a páchali vůči mému lidu nevýslovné zločiny, jsem byl nucen pohlédnout tomuto Ješuovu přikázání do tváře mnohem hlouběji. Odpuštění už nebylo pěknou biblickou myšlenkou; stalo se bolestným činem víry, protože s holokaustem bývá spojován velmi známý výrok: „Neodpustíme a nezapomeneme.“ Traumatu a dovolávání se spravedlnosti, které je skryto za těmito slovy, rozumím; jako Ješuovi následovníci se však k tomuto stanovisku nemůžeme zcela připojit. Zapomenout nikdy nesmíme; musíme však odpustit.

Ješua učedníkům řekl: „Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: ‚Je mi to líto,‘ odpustíš mu!“ (Lukáš 17:3–4). Není to snadné přikázání. Ješua mluví o opakovaném hříchu, opakovaném pokání i opakovaném odpuštění, třeba i několikrát za jediný den. Je-li rána čerstvá, měla by většina z nás problém odpustit i jen jednou. Pán však neříká „odpusť, když se na to cítíš“, nýbrž: „Máš mu odpustit.“

Učedníci závažnost jeho slov pochopili. Jejich odpověď nezněla „Pane, dej nám víc času“, ani „Pane, pomoz nám mít při tom lepší pocit“, nýbrž řekli: „Dej nám více víry!“ (Lukáš 17:5). Tato odpověď odhaluje něco, co mnoha věřícím chybí: opravdové odpuštění si žádá víru. Odpuštění často od víry oddělujeme: o víře mluvíme jako o moci, která umožňuje přijmout zázraky, Ješua nám však ukazuje, že víra – to je i síla odpustit, když je poslušnost bolestivá. Odpuštění není pouhým čekáním na to, až naše pocity konečně řeknou „ano“; je to akt důvěry. Znamená, že svou uraženost – protože věříme, že Bůh je spravedlivý, že vidí, zná a bude soudit spravedlivě – odložíme do jeho rukou.

To neznamená, že popíráme zlo, ani že omlouváme terorismus nebo že tvrdíme, že by se Izrael neměl bránit nebo že by vrazi neměli být předáni spravedlnosti. Biblické odpuštění neruší institucionální spravedlnost, nýbrž ruší pomstychtivost. Podržení v paměti patří do oblasti institucionální spravedlnosti; odpuštění je součástí oblasti poslušnosti. Musím se učit odpouštět nikoli proto, že by zlo bylo malé, nýbrž proto, že Ješuovo přikázání je větší než moje bolest. Mé odpuštění bylo nutné ne jako nějaká náhražka institucionální spravedlnosti, nýbrž proto, aby akt spravedlnosti zůstal v Božích rukou a nezmutoval ve mně v nenávist.

Odpustit znamená věřit, že Bůh unese, co je pro mne neúnosné. Že Boží spravedlnost je lepší než moje msta. Že když někoho „pustím ze spárů“, nepovede to k tomu, že by unikl Boží pravdě. Že ve věci, která se stala, spoléhám na Otce. Jednáme-li ve své vlastní síle, pak se často chceme chránit tím, že tu věc držíme zuby nehty. Náš pocit, že to máme pod kontrolou, je ve skutečnosti pouhá zahořklost. Svou uraženost vnímáme jako spravedlnost. Víra však říká: „Bůh nezapomněl. Vidí to však jasněji než já. Jemu to mohu s důvěrou přenechat.“

Právě proto má modlitba Páně takovou závažnost. Ješua nás učil se modlit: „Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám“ (Matouš 6:12). Je to součást našeho každodenního učednického života. Denně přicházíme k Otci s potřebou milosrdenství, a on nás denně vyzývá, abychom milosrdenství prokazovali jiným. Jestliže se modlíme za odpuštění a přitom se držíme své zahořklosti a uraženosti, odporuje to našemu chození s Bohem.

Plnost táto víry nám ukázal sám Ješua na kříži. Trpěl nespravedlivě, a přitom se modlil: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lukáš 23:34). To nebyla slabost; byla to víra v nejčistší podobě. Petr to vysvětluje: „Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě“ (1. list Petrův 2:23). To je základem odpuštění: svěřil se do rukou Toho, který soudí spravedlivě.

Odpuštění vyžaduje velikou víru proto, že vyžaduje kapitulaci; to není něco přirozeného ani snadného – je to však Ješuův způsob. Dobrou zprávou je,  že Bůh nám nepřikazuje odpouštět z vlastní síly; naší silou se stane víra, a jeho milosrdenství vůči nám se stane zdrojem milosrdenství, které dkrze nás bude proudit k jiným.

Snad bychom si tedy jako učedníci měli osvojit i modlitbu: „Pane, přidej nám víru.“ Nejen víru, která umožňuje vidět zázraky, nýbrž víru, která umožňuje odpouštět, pouštět věci ze svých rukou a chodit svobodně.