Tvář blízkovýchodního islámu se mění

Tikkun Global

Jeruzalém, Izrael

Současná válka mezi Izraelem a Íránem mění Blízký východ – a možná i tvář samotného islámu.

Vojenské napětí na Blízkém východě souvisí s náboženským učením mnohem více, než si lidé uvědomují. 

Jedním z klíčových náboženských hledisek je rozdíl mezi islámem sunnitským a šíitským. Ve zrození islámu lze vidět reakci na judaismus a křesťanství, kdežto rozdělení na sunnity a šíity je vnitřní záležitostí samotného islámu.

V islámu existuje mnoho menších podmnožin, hlavní jsou však zmíněné dvě větve. K rozkolu došlo po Mohamedově smrti v roce 632. Žádné z jeho dětí mužského pohlaví nepřežilo a tak nebylo jasné, kdo má být jeho nástupcem.

Jedna skupina, šíité, věřila, že vzhledem k Mohamedově božskému vyvolení musí být nástupcem jeho tělesný příbuzný. Jeho dcera Fátima se provdala za prvního Mohamedova bratrance, Alího ibn Abího Táliba. Skupina následovníků Alího vešla ve známost jako ší´at Alí, což znamená „strana Alího“. Pro šíity je tedy důležité rodinné následnictví.

Druhá skupina prvotních muslimů jsou sunnité. K nim patří většina muslimů na světě a též většina blízkovýchodních arabských vládců. Sunnitská je například hašemovská královská rodina jordánského panovníka Abdulláha II.; svůj původ odvozuje přímo od Mohameda, protože oba patří ke klanu Banú Hášim v rámci kmene Kurajšovců.

Sunnitští muslimové věří, že nástupnictví by mělo být založeno na schopnostech a po zásluze. Tělesný Mohamedův potomek pro ně nebyl tak důležitý, proto se na něj nevázali a po Mohamedově smrti si za následníka nezvolili Mohamedova zetě, nýbrž prorokova nejlepšího přítele a tchána Abú Bakra, jehož stoupenci se tak stali sunnitskou větví islámu.

Rozkol vzniklý kvůli nástupnictví po Mohamedovi má v dějinách islámu ústřední význam a je až dodnes kořenem rozdvojení mezi sunnity a šíity a zdrojem jejich neustálého konfliktu.

Írán je od šestnáctého století – po staletích příklonu k sunnismu – převážně šíitský a představuje dnes největší stát šíitských muslimů na světě. (Íránci nejsou Arabové ani Semité; národností jsou to Peršané a hovoří indoevropským jazykem farsí, což je domorodý název pro perštinu.)

Další rozdíl mezi oběma hlavními větvemi islámu představuje Mahdí („Vedený“). V tuto velkou islámskou postavu konce časů věří jak sunnité, tak šíité. Jde o postavu typu Kristus nebo Mesiáš. (Opět zde vidíme reakci na víru křesťanů a židů.) Má to být vůdce budoucího islámského světa.

Ten má podle sunnitů teprve přijít. Narodí se někdy v blízké budoucnosti a jeho identita je neznámá.

Šíité věří, že už přišel a ví se, kdo to je: dvanáctý imám narozený roku 868, Muhammad bin al Hasan al-Mahdí, krátce jen „imám Mahdí“. Nezemřel, nýbrž Alláh jej ukryl a zase ho pošle na zemi nastolit všeobecný mír, spravedlnost a celosvětovou vládu islámu. 

Šíitského Mahdího Alláh zjeví, aby zasáhl do celosvětové války. Imám Mahdí v ní zvítězí a začne vládnout na zemi. Během jeho vlády se vrátí Ješua a uzná Mahdího autoritu. Připojí se k Mahdímu, až imám povede věrné k modlitbě v městě Al-Kuds („Svatyně“ – tedy v Jeruzalémě), čímž se islám a křesťanství sjednotí.

Pro šíitský svět je tak kompromis v záležitostech války a Jeruzaléma vyloučen. Jejich extrémismus je v těchto dvou bodech základním náboženským učením, které nelze ani v nejmenším změnit nebo modifikovat.

Eschatologická a kristologická víra šíitských muslimů o Mahdím od nich vyžaduje zcela dobýt Izrael a přitom pozabíjet všechny Židy. Myšlenka čestně dojednaného míru je šíitskému světonázoru cizí, je s ním v rozporu a je pro něj dokonce rouhavá.

Svět sunnitů se více soustředí na Mekku. Jejich názor na Mahdího ponechává určitý prostor pro debatu, zda půjde o ozbrojený nebo pokojný návrat. Sunnitský Mahdí vnese do islámské „ummy“ („národa“ - říše, celosvětové obce) pokoj.

Džihádistické extrémistické názory se najdou jak u sunnitů, tak u šíitů. Někteří z nejkrajnějších džihádistů jsou sunnité, např. Muslimské bratrstvo, Talibán, Islámský stát, Al-Káida, Hamás atd. 

Hamás, ač založen sunnitskými muslimy, dostává léta podporu od íránské šíitské teokracie a je proto vůči Íránu loajální. Navíc si Írán získal přízeň některých arabských komunit v Libanonu, Sýrii a Iráku, protože je v letech 2014-2019 bránil před násilnostmi Islámského státu.

Výzvy k útokům proti Izraeli a jejich financování i vyzbrojování pocházejí v posledních dvaceti letech především od íránského šíitského režimu; a ten usiluje o vytvoření jaderné zbraně. Proto považuje Izrael Írán za „hlavu chobotnice“ a jeho spřísežence     (Hamás, Hizballáh a hútie) za její „chapadla“.

Předešlé války (1948, ’67, '73) skončily mírovými dohodami mezi Izraelem, Egyptem (1979) a Jordánskem (1994). Egypt a Jordánsko mají umírněné sunnitské vlády. Kdyby se v těchto zemích dostaly k moci džihádistické skupiny, byly by tyto mírové smlouvy bezcenné.

Jelikož Izrael bojuje především proti šíitskému Íránu a jeho zmocněncům, mohla by válka skončit předáním hegemonie na Blízkém východě sunnitům. Ne že by Izrael milovali či podporovali, ale ironickým vrtochem dějin jim možná nakonec budeme pomáhat.

Je možné, že by probíhající válka mohla skončit rozšířením mírových abrahámovských  dohod mezi Izraelem a umírněnými arabskými národy.

Izrael o to sice neusiluje, ale mohl by jazýčky vah islámských dějin Blízkého východu přiklonit k vítězství sunnitského islámu nad šíitským – alespoň na jedno desetiletí nebo na podobnou dobu.eabsichtigt, könnte es die Waage der islamischen Geschichte in Richtung eines Sieges des sunnitischen Islam über den schiitischen Islam im Nahen Osten kippen - zumindest für ein Jahrzehnt oder so.