Zázrak ze 7. června 1967

Tikkun Global

Jeruzalém, Izrael

Loni se zřejmě skoro všude rozšířil nesmyslný číselný výraz „6-7“. Jako otec slýchám, jak moje děti a jejich kamarádi opakují „6-7“ a „6-7-6-7“. Chytly se toho sociální sítě, šíří to média a nějak se ta čísla pořád objevují na nečekaných místech, přitom – jako většina módního bláznění – možná vůbec nic neznamenají. Sám jsem se přistihl, že mi to přivádí na mysl jiný číselný výraz „67“, který pro mne - už dávno – význam má.

1967.

Každému, kdo je důvěrně obeznámen s moderními dějinami Izraele, ten rok okamžitě připomene Šestidenní válku. Týden, v němž píši tento článek, poznamenalo jiné výročí oněch pamětihodných dní v červnu 1967. Když jsem se přistihl, že se opět v mysli vracím k událostem onoho roku, začal jsem přemýšlet nejen o samotném vojenském vítězství, nýbrž o všem, co se dělo ve zmíněném období. A čím více jsem se nad tím zamýšlel, tím více mne zarážela skutečnost, že zároveň probíhaly dva pozoruhodné děje – jeden v Izraeli a druhý mezi národy. A oba společně dotvářejí obraz, který ještě dnes mocně promlouvá.

Tato vzpomínka je v tomto týdnu ještě mnohem více burcující, neboť v noci 7. června Írán vyslal do Izraele rakety. To načasování bylo sotva možno ignorovat. Právě v době výročí opětného sjednocení Jeruzaléma v roce 1967 je Izrael zase jednou v ohrožení ze strany nepřítele, který usiluje o jeho zničení. Nechci význam určitého dne zveličovat, ale ani ignorovat, že ten moment má svoji váhu.

V týdnech, které vedly k válce, čelil Izrael situaci, která se jevila jako neúnosná. V obklíčení nepřátelských armád a v ohrožení na několika frontách – egyptské, jordánské a syrské – se mnozí obávali, že mladému národnímu státu hrozí zničení. A přece Izrael během šesti dní nejen přežil, nýbrž ovládl Sinajský poloostrov, Judsko a Samařsko, Golanské výšiny i Východní Jeruzalém. Rychlost i rozsah vítězství jsou dodnes předmětem studia a tyto události jak mnohým Izraelcům, tak i mnohým křesťanům ukazují za hranice pouhé vojenské strategie – k ochraně ze strany Boží prozřetelnosti. Po desítky let vycházejí na světlo četná svědectví s popisem neobvyklých událostí a zážitků, jež mnozí vykládají jako Boží zásah. Právě ta posilují rozšířenou víru, že v roce 1967 nešlo jen o vojenské vítězství, nýbrž že v tom byla ruka Boží.

Pak přišel jeden z určujících okamžiků celé války: 7. červen 1967 -  v anglickém sledu čístel to je 6-7-67. Toho dne došlo – poprvé ode dnů krále Davida – k opětovnému sjednocení Jeruzaléma pod židovskou vládou. Pro mnoho Izraelců se to stalo nejemocionálnějším a nejsymboličtějším okamžikem války. Slova „Chrámová hora je v našich rukou“ se navždy vryla do národní paměti. Co se pár dní předtím zdálo nemožné, stalo se náhle realitou.

Právě v té době se však odehrával i druhý příběh. Zatímco Izrael ve skutečnosti zažíval historickou obnovu, mezi národy Bůh mocně působil prostřednictvím jevu, který později vešel ve známost jako „Ježíšovo hnutí“. Statisíce mladých lidí se setkávalo s Ježíšem a Spojenými státy i za jejich hranicemi se šířilo čerstvé duchovní probuzení. Často se však přehlíží, že se toto probuzení dotklo i židovského lidu. V téže době i po ní uvěřily v Ješuu i významné a početné skupiny Židů, včetně mnoha vedoucích, kteří později pomáhali utvářet moderní mesiánské hnutí a organizace jako Celosvětová obnova.

Právě ve chvíli, kdy probíhalo znovusjednocení Jeruzaléma a Izrael prožíval v rovině viditelné reality historickou obnovu, působil Bůh jak mezi Židy, tak v národech na rovině duchovní. V Písmu často nacházíme obě tyto dimenze pospolu. Proroci nehovořili pouze o fyzickém návratu Izraele, nýbrž také o duchovním probuzení, pokání a smíření. Poznání Boha se šířilo napříč národy.

Dnes, po téměř šesti desetiletích, se zas jednou stáváme svědky významných vývojových tendencí po celém Blízkém východě. Pokračuje přetváření vztahů mezi Izraelem a arabskými národními státy prostřednictvím politického a diplomatického úsilí spojeného s Abrahamovskými dohodami – a současně nepřetržitě přibývá zpráv o duchovním hladu v celé oblasti, zvláště pak mezi íránským lidem. Mnozí se navzdory pronásledování a absenci stability setkávají prostřednictvím snů, vidění, podzemních společenství, digitálních médií i osobního svědectví s Ješuou. Vzpomínky na rok 1967 mne neodolatelně vedou k otázce, zda se opět jednou přibližujeme k době sbližování obnovy tělesné s tou duchovní.

Proroctví Izajáše 19 je i nadále jedním z nejpozoruhodnějších obrazů smíření v celém Písmu: „V onen den povede silnice z Egypta do Asýrie, takže Asyřané budou chodit do Egypta a Egypťané do Asýrie a Egypťané budou uctívat Hospodina spolu s Asyřany. V onen den vytvoří Izrael s Egyptem a Asýrií trojici; bude požehnáním uprostřed země“ (Izajáš 19:23-24). Za tu silnici z Izajášovy devatenácté kapitoly se věřící modlí mnoho let – a nejde jim přitom o pouhou politickou vizi, nýbrž o to, aby se smíření, uctívání, uzdravení a jednota staly po celém Blízkém východě duchovní realitou. Zázrak ze 7. června 1967 nespočíval pouze ve sjednocení určitého města, nýbrž i v tom, že jsme se v jediném období stali svědky vojenského vítězství navzdory zdrcující přesile, obnovy Jeruzaléma, duchovního probuzení mezi národy i nové vlny Židů vstupujících do vztahu víry s Ješuou.