.png){kind=small}
Uvedu krátké, poměrně neznámé místo z Bible, které odpovídá na překvapivě velký počet problematických teologických a filozofických otázek:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě přivedl z egyptské země. Otevři svá ústa, naplním je. Neuposlechl mě lid můj, Izrael mi povolný být nechtěl. Nechal jsem je tedy být s tím zarputilým srdcem, ať si jdou za svými plány. Kdyby mě však můj lid uposlechl, kdyby Izrael mými cestami chodil, brzy bych pokořil jeho nepřátele, obrátil bych ruku proti jeho protivníkům” (Žalm 81:11-15).
Podívejme se na některé duchovní principy:
Nebudeme-li naslouchat jeho pokynům, abychom dosáhli požehnání, nezbude nám než se poučit z důsledků svých vlastních úradků a rozhodnutí.
Naše odmítání Boží moudrosti a zatvrzelé chození vlastní cestou nám přivodilo a přivádí katastrofální důsledky.
Kdybychom mohli vidět, že jsme si ty hrůzy přivolali vlastním nesprávným postojem a konáním, byli bychom možná ochotni se vrátit k láskyplnému vztahu s naším nebeským Otcem.
Pouze když budeme ochotni se vrátit k Bohu a naslouchat mu, změní se vše.
Díky Boží milosti obvykle trvá dlouho, než nás dostihnou hrozné důsledky naší neposlušnosti.
Díky jeho milosti obvykle dochází k rychlému obratu ve smyslu vítězství, pozitivní výsledky se začnou objevovat poměrně rychle, v pouhé „chvilce“.
Bůh „pokoří“ pachatele zla (nepřátele) ničící nám život, pokud se mu „poddáme“. My se poddáme – on pokoří.
Je to více než pouhé požehnání; je to vítězství nad zlem.
Bůh nám chce žehnat a je to v jeho moci. Požaduje však od nás dobrovolnou spolupráci s jeho vůlí.
Na naší povolnosti závisí veškeré dobro, které pro nás Bůh naplánoval.
Dějiny ukazují a dokládají Boží dlouhou trpělivost a všemohoucnost, jak to ukázal při exodu z Egypta.
Bůh nás touží vybavit vším potřebným a dopřát nám zdar, když žádáme; proto říká: „Otevři svá ústa, naplním je.“
Proč k tomu tedy nedochází? Proč nezakoušíme všechnu Boží dobrotivost a požehnání?
Odpověď zní: nenasloucháme mu nebo nejsme poslušni jeho hlasu. Boží požehnání nemohlo vstoupit do našeho života, protože mu v tom brání nedostatek našeho naslouchání a poslušnosti.
A nejde jen o „nedostatek“ naší poslušnosti, nýbrž o naši nechuť vůči němu, jeho pokynům a tomu, že nám zasahuje do života.
A nejen to: my jsme ho zatvrzele odvrhli.
Bůh by nám rád trvale žehnal, a přesvědčuje nás o tom. Protože však pořád a soustavně odmítáme každý jeho pokus o přístup k našemu srdci, nezbývá mu než zanechat nás v naší zatvrzelosti, hříšnosti a sobectví.
Mysleli jsme si, že všechno víme lépe než Bůh, proto jsme se řídili „vlastními úradky“.
Bůh nám chce žehnat. Naše lidskost je zas a zas vzpurná a odmítavá; naše vůle se postavila proti jeho vůli.
Příklad uvedl Ješua ve svých modlitbách: „Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi” (Matouš 6:10) a „ne jak já chci, ale jak ty chceš” (Matouš 26:39.42). Změníme-li zatvrzelost svého srdce vůči Bohu v poddanost, změní se vše kolem nás.
